Elliot se jí jemně otřel nosem o krk a v jeho slabém hlase byl slyšet nádech hravosti: „Ne… pořád raději slyším, když mi říkáš Eli.“

Sheena mu vzala tvář do dlaní a políbila jeho krví potřísněné rty. „Dobře, Eli.“

Na Elliotově bledé tváři se objevil slabý, spokojený úsměv.

Sheena se opatrně upravila, aby ho mohla podepřít, a zeptala se: „Můžeš takhle chodit?“

„Ano.“

Ti dva se pomalu vydali k autu,