V tu chvíli mě výraz obav v jeho očích málem přiměl uvěřit, že mu na mně skutečně záleží.

Ta iluze však trvala jen vteřinu. Rychle jsem tu myšlenku zapudila. Byla jsem jen zase pošetilá.

Jonathanovi bylo jedno, jestli žiju, nebo zemřu. Jak by ho vůbec mohla zajímat rána na mém zápěstí?

Silně jsem se kousla do rtu a neřekla nic.

„Kde tě to bolí? Řekni mi to,“ dožadoval se najednou.

Než jsem stihla