Lidé kolem nás si ještě pořád povídali, když jsem uviděla, jak ke mně Jonathan kráčí rychlým krokem, jako když se žene bouře.

Alicia za ním zavolala: „Jonathane! Kam jdeš?“

On se ale ani neohlédl. Kráčel přímo ke mně a hleděl na mě s mrazivou intenzitou.

Neuvědomila jsem si, že jsem udělala něco tak strašného, a tak jsem zvedla zrak, abych jeho pohled opětovala. V další vteřině mě pevně popadl za