Rhea

"Dobře," řekne, sleze ze mě a postaví se.

Posadím se, zakryji se pažemi a tváře mi zrudnou. Cítím se zahanbeně, trapně a vyděšeně.

"Omlouvám se."

"Není za co se omlouvat," řekne jemným hlasem. "Je to v pořádku. Neboj se."

Podá mi svetr, který leží na posteli, a já si ho bez rozmyslu rychle obléknu. Vnímám tu změnu v jeho chování, a je to matoucí. Nevím, jak to číst.

"Nejsi naštvaný?" ze