ARON

Je příliš pozdě...

Cítím to v kostech ještě dřív, než se ta myšlenka vůbec zformuje. Vrazí to do mě jako zkurvenej náklaďák a je to tak absolutní, že si jsem jistý, že kdybych nebyl za těmito zdmi, už bych se proháněl územími smeček na jihu.

Vteřinu dýchám. A v další – je pryč. Nic. Necítím nic, jen její nepřítomnost. Jako by se prostě rozplynula ve vzduchu. Jsem jako přimrazený.

Ruce se mi s