SERAPHINA

Už to bylo pár dní. Dva nebo tři dny, možná čtyři, už jsem vlastně vůbec nevěděla. Sotva jsem žila. Jediným jasným znamením mé existence byly mé slzy.

Pohlédla jsem na jídlo na stole v pokoji a prostě se od něj odvrátila. Od té doby, co mě sem přivezli, jsem neměla nic k jídlu. Pila jsem sice vodu, abych se udržela naživu, ale nemohla jsem jíst, když jsem neměla tušení, co se děje venku.