Z pohledu Elary

Ticho v místnosti na mě doléhalo jako železo.

Stála jsem tam, sotva dýchala a oči upírala na křehké tělo na nemocničním lůžku. Nepohnula se. Ani jednou. Ani sebemenší záškub.

"Daphne," řekla jsem tiše. Hlas se mi netřásl – ale uvnitř byla má vlčice neklidná.

"To jsem já, Elara," pokračovala jsem. "Nenáviděla jsi mě dost na to, abys poznala můj hlas, že?"

Neodpověděla, ale i tak jse