Pohled Luciena

Opřel jsem se v křesle, nohy ležérně překřížené, jedna ruka nenuceně spočívala na opěrce, druhá s línou elegancí odklepávala popel z cigarety. Celá místnost slabě páchla tabákem a chladným tichem. Nijak jsem nespěchal, abych se pohnul – dokud jsem nezaslechl hlas paní Beckové volající zpoza dveří pracovny.

„Mladý Alfo, večeře je hotová.“

„Už jdu,“ zavolal jsem.

S pomalým výdechem js