Úhel pohledu: Elara

Kráčela jsem bok po boku s Lucienem ztichlou ulicí, noční vzduch mě chladil na kůži. Claru už odvezl řidič domů, a já si pro jednou dovolila ten luxus volně dýchat, předstírat, že jsem zkrátka jen vlčice na procházce, a ne někdo, komu se svět rozpadl na kusy.

Ani jeden z nás nepromluvil, přesto to ticho nebylo nepříjemné. Viselo mezi námi jako jemné otření srsti o srst, klidné