GENEVIEVE

Když jsem vešla dovnitř, byla už tma. V domě vládlo hrobové ticho – takové to ticho, ze kterého vám naskakuje husí kůže. Světla byla zhasnutá a na zlomek vteřiny jsem si pomyslela, že možná není doma.

Zbožné přání.

Stiskla jsem vypínač.

A tam byl.

Seděl na gauči, záda rovná, oči nepřítomné. Zíral do prázdna. Jako zatracený duch.

Děsivé.

„Alistaire?“

Hlava se mu mírně otočila. Pomalu. Až