Pomalu zamrkám do bdělého stavu. Místo jemně levandulových stěn mého pokoje na koleji mě obklopují bílé zdi.

Kde to...???

Ach jo, jasně, tohle je můj nový domov. Ten samý pokoj, ve kterém se probouzím už... čtyři? Pět dní? Skvělé. Teď navíc ztrácím pojem o čase.

Ty samé bílé zdi, na které už zírám dny. Tedy, když zrovna nejsem příliš vyčerpaná a nespím. Alespoň nepláču. Od té noci jsem