~Sera~

Myšlenky na něj mi způsobovaly známé brnění po celém těle. Vešla jsem do své ložnice a svalila se na postel. Mé tělo prahlo takovou touhou, jakou jsem nikdy předtím nepoznala. Třela jsem si poštěváček a myslela na jeho erekci. Řekl mi, že ho vzrušuji. Z toho jsem začala pořádně vlhnout. Mnula jsem se silněji a rychleji a představovala si, jak mi po něm přejíždí jazykem.

"Sero?!"

Uf! Hledala mě matka.

"Tady jsem!"

Vstala jsem a běžela se podívat, co chce.

"Už je skoro čas na královskou večeři. Proč nejsi v kuchyni?"

Řekla jsem hlavní kuchařce, jak vášnivě mě vaření baví, a ona mi dovolila sledovat ji při práci a občas jí pomáhat s přípravou omáček. Ale většina ostatních povinností, které mi přidělila, mi byla k ničemu. Nosit kávu do princovy ložnice, servírovat večeři a obsluhovat u jídelního stolu, bla bla bla, to mě nezajímalo. Ale platili mi za to dobré peníze.

Milian si mě předtím nikdy nevšiml, takže nebyl problém stát u jídelního stolu a nechat bohaté lidi předstírat, že neexistuji. Ale dnešek bude jiný. Před necelou hodinou mě zrovna vylízal. A bude dost trapné stát poblíž něj. Doufala jsem, že nebudu muset. Byly to jeho rozmazlené sestry a ta jeho potvorská přítelkyně, kterým se muselo pořád všechno podávat a servírovat. Prostě si stoupnu blízko k jedné z nich.

A tak jsem se postavila vedle Biancy, jeho po uši hýčkané přítelkyně, která se ke všem chovala jako k havěti, pokud nebyli bohatí. Když ji Milian mrdá, sténá jako děvka. I kvůli tomu jsem ji nenáviděla ještě víc. Ta šťastná děvka ho asi mohla políbit, kdykoli se jí zachtělo, a dotýkat se ho, jak se jí zachtělo.

"Slyšíš mě vůbec?" Lusknula na mě prsty.

"Omlouvám se." Stála jsem v pozoru a čekala, až zopakuje, co chtěla.

"Podej mi to dušené maso."

"Zajisté."

Lehce jsem se naklonila k Milianovi, abych na to dosáhla, a jakmile jsem vzala nádobu do ruky, Milian mi přejel prsty po odhalené kůži na boku. Vyvolalo to ve mně jiskření po celém těle a horké dušené maso jsem rozlila. A hádejte, kam spadlo? Většina na stůl, ale pár kapek i na jeho přítelkyni. Ta si většinou najde výmluvu, aby mohla na lidi ječet.

"Ty děvko! Zničila jsi mi šaty."

Sundala si domácí kabátek i nařasený límec a hodila mi je do tváře.

"Koukej je pořádně vyčistit!"

Vrchní služebná zodpovědná za přípravu večeře, Martha, přiběhla a všem se začala omlouvat. Bianca obrátila oči v sloup. Martha mi vyčinila za mou nešikovnost a řekla mi, ať se vrátím do kuchyně.

Podívala jsem se na Miliana v naději, že se mě dotkl jen omylem, když se pro něco natahoval. Ale kdepak! Samozřejmě to udělal schválně. Ušklíbal se a užíval si to drama.

Toto náhodně úmyslné otírání se a obtěžování se opakovalo ještě dvakrát. Když to udělal podruhé hned následujícího dne, bála jsem se na něj křičet. Bylo mi řečeno, abych roznesla pití všem bojovníkům na tréninku. Vzala jsem dvacet dva nápojů na tác najednou a doufala, že je neupustím a neztrapním se.

Několik mužů neurozeného původu se mnou vždycky flirtovalo, ale nedovolili si nic víc, protože věděli, že kurtizány jsou pro ně tabu, pokud jim to královská rodina občas nedovolí. Přestože to byli vysoce postavení válečníci v armádě, byli to většinou prostí lidé jako já, jen byli vycvičeni k dokonalosti. Nedostatek královské krve v žilách je připravil o výsadu užívat si kurtizán.

Milian počkal, až se muži rozejdou, a pak ke mně přistoupil. Až do minulého týdne jsem si nesmírně užívala pohled na jeho žhavé, zpocené tělo, když se ke mně po tréninku přiblížil, aby si vzal pití. Až na to, že předtím si mě nikdy nevšímal. Couvla jsem, když se rozešel mým směrem, a jeho pohled ze mě nespouštěl oči. Stála jsem na schodech, dva schody nad ním. I tak byl vyšší než já, ale nepřipadala jsem si tak mrňavá.

Na tácu zbývaly tři kelímky s vodou a sklenice s džusem, když mě štípl do kůže blízko pupíku, až jsem ten tác málem upustila. Chytil ho tak, že dal pod tác ruku, přičemž z mých očí nespustil zrak. Čekala jsem, že se mi bude posmívat nebo řekne něco absurdního, ale neřekl. Jen se ušklíbl, vzal si pití a odešel.

Potřetí, co si se mnou začal zahrávat, to skončilo katastrofou. Do paláce dorazilo několik hostů, aby si vyzvedli obrazy pro nadcházející charitativní aukci umění. Proběhly pečlivé přípravy na večeři a pohoštění před večeří. Poblíž zahrady probíhal program se zpěvem a tancem a všichni seděli v řadách nebo u kulatých stolů, sledovali vystoupení a konverzovali. Bylo mi nakázáno rozdávat hostům dárky na památku, což byly domácí balené bonbony a různé drobnosti.

Milian seděl v řadě s několika dalšími muži po obou stranách. Procházela jsem mezi řadami, abych jim rozdala dárky. Jeho jsem vynechala, protože on zjevně žádný suvenýr nepotřeboval; byla to jeho oslava. Zastavil mě tím, že mi strčil do cesty nohu, čehož jsem si všimla, až když bylo pozdě. Když jsem padala, chytil mě do náruče, stáhl si mě na klín a věci na tácu i s tácem se rozletěly vzduchem.

Nejenže jsem nadělala svinčík a ztrapnila hostitele, ale ještě jsem mu spadla do náruče, což jeho matka a vrchní služebná domu nenesly zrovna lehce. Musela jsem si vyslechnout spoustu ošklivých slov o tom, jak se vrhám po nejžádanějším starém mládenci a podobně.

Neodvážila jsem se vrhnout na Miliana obviňující pohled, protože na mě zírala většina členů jeho rodiny. Učili mě vždycky přijmout vinu, i když problémy úmyslně způsobil někdo z královské rodiny. Byla to základní etiketa pro chudé lidi, kteří žili na pozemcích paláce. Tohle veřejné ponižování mě málem rozplakalo.

Počkala jsem, až večírek skončí, abych mohla Miliana konfrontovat a požádat ho, ať mi kurva přestane ničit život. Připadalo mi, jako by mě trestal za to, že jsem ho neposlechla. Působila jsem jako neschopné kopyto a, po dnešním večeru, pravděpodobně i jako laciná, intrikující zlatokopka.

Zastavila jsem ho cestou po schodech nahoru a konfrontovala ho.

"Moc si o sobě myslíš, Sero. Opravdu si myslíš, že si lidé udělají čas, aby se na tebe podívali a udělali si o tobě názor? Nikdo neví, že existuješ. Znají tě jen jako 'nějakou služebnou'. Nepoznali by to, ani kdybys jim řekla, že jsi to ty, kdo to posral každý den po sobě."

Rozzlobeně jsem do něj strčila a řekla: "Já to neposrala! Ty jsi způsobil, že to tak vypadá."

"Vypadáš opravdu roztomile, když se naštveš. Ale to neznamená, že ti dovolím se mnou mluvit tímhle tónem."

Zvedl mě, přehodil si mě přes rameno a nesl mě po schodech nahoru.

"Polož mě! Omlouvám se, zapomněla jsem!"

"Varoval jsem tě."

"Omlouvám se, prosím. Už se to nestane."

"Jo, po tom, co tě potrestám, se to už zjevně nestane."

Bušila jsem ho pěstmi do zad a mlátila ho do ramen, ať mě položí.

"Jestli nepřestaneš, donutím tě zaplatit za každou ránu," řekl varovným tónem.