(Pohled luny Victorie)

Sedím u nemocničního lůžka svého syna, když do pokoje vejde můj druh, alfa Maximilian.

„Nějaké zlepšení?“ ptá se zachmuřeně.

„Pokud vím, tak ne,“ odpovím smutně.

Maximilian si sedne na židli vedle mě a položí mi ruku na nohu. „Jsi připravená promluvit si o tom, co se stalo?“

„Ne.“

„Victorie, miláčku, uběhlo už osmačtyřicet hodin. Měli bychom si o tom promluvit,“ naléhá