Ležet v Sebastianově posteli, v tichu noci, s ním po boku, je… vzrušující.

Srdce mi bije tak rychle a pomyšlení, že by to mohl slyšet, mě nutí se stydět ještě víc. Přesto k němu ležím zády a naslouchám zvuku svého i jeho dýchání, těžkého a rytmického.

„Sebastiane?“ zavolám na něj tiše, aniž bych pohnula svalem.

„Hm?“ zamumlá a já pevně sevřu rty, cítíc, jak mi srdce bije ještě rychleji.

Otočím s