59 — Táta je zpátky...?

Když mě Sebastian vede do své kanceláře a zavírá za mnou dveře, jakmile vejdu, už cítím, jak mi srdce zoufale buší v hrudi. Čekám, že zatáhne závěsy, ale místo toho prostě přejde ke stolu a posadí se.

A dívá se na mě tak intenzivně, že to i mně vyrazí dech z plic.

„Proč se neposadíš?“ zeptá se vážným tónem, ze kterého se mi v břiše rozletí motýlci.

Ztěžka polknu, poslechnu