Kapitola 122 — Třpyť se, třpyť se, hvězdičko.

Rychle rozrazím dveře koupelny, nakloním se nad záchodovou mísu a vyzvracím všechno, co mám v žaludku, což není moc, protože k jídlu mě nic nelákalo. Po tváři mi steče slza a já si uvědomím, že jsem svůj pláč potlačovala příliš dlouho.

Jedna po druhé mi z očí kanou slzy; bolí mě z těch emocí, které jsem se tak urputně snažila udržet na uzdě. Konečně je