153 — Pro mě taky.

Slyším tlukot vlastního srdce uprostřed tohohle ticha. Slova mi klidně a tiše proklouznou mezi rty, ale ztrácejí se v tomto pokoji, přestože téměř cítím, jak se vznášejí kolem nás.

Slzy mi smáčí řasy, zavřu oči a oddám se tomu očekávání, které mi hoří v hrudi, bolí a drásá mě zevnitř.

Upřímně řečeno, zdá se, že se čas prodlužuje; minuty se vlekou. Vlastně ani nevím, jak dlouho u