Znovu jsem se vzbudila asi v pět odpoledne. Cítila jsem se na umření. Byla jsem malátná, hlava mi stále třeštila (teď už z přemíry spánku, předpokládala jsem) a připadala jsem si, jako bych nespala několik dní, což byl pravý opak skutečnosti.

„Dobré ráno, spáči,“ ozvala se Morgan z křesla, ve kterém seděla.

„Mmm,“ zabručela jsem a posadila se. Podívala jsem se na ni, natáhla ruce nad hlavu a zívla