Co když?

Zíral jsem na kometu, dokud mi v hrudi nebylo volněji. Pomohlo to. Trochu. Ne dost.

„Mace?“ zašeptal jsem.

Oči neotevřela, ale její obočí vytvořilo otazník. To se počítá.

„Myslím, že mě možná hledá moje opravdová rodina,“ řekl jsem, slova zároveň malá i velká. „Jako… můj stejný druh. Možná stejná krev.“

Udělala povzbudivé „mhm“ a pak postrčila Ferguse mým směrem, aby taky pořádně slyšel.