Vystopuj ji.

Drápala jsem se po štěrku dozadu, dlaně mě pálily, jak se nořily do drobných kamínků a klacíků, srdce mi bušilo tak silně, až to bolelo. Deanův stín se dlouze táhl po hlíně, jak se ke mně plížil, oči mu plály něčím ošklivým a k nepoznání. Úšklebek zmizel a byl nahrazen vztekem – čistým, kypícím vztekem.

„Měla bys být vděčná,“ zlostně zavrčel. „Máš vůbec představu, kolik holek by vražd