Noc, která patřila nám

**Elliot**

Smích v zahradě zjemnil do příjemného bzukotu. Hudba utichá, pochodně dohořívají, vzduch je prosycený sladkostí vína a květin. Maceyna ruka je stále v mé, když poslední píseň zvolna dohraje. V záři světla řeky je úchvatná, tváře má zardělé a korunu mírně nakřivo. Nemůžu z ní spustit oči.

„Vaše Veličenstvo,“ zamumlám hlasem tak tichým, aby to slyšela jen ona, „přál