Když Letitia sleduje, jak se ta slova vstřebávají do mé duše, zableskne se jí v oku: "Dobrý pocit, že?"

Položím vidličku, odkašlu si a snažím se hrát v klidu: "No, tak trochu jo."

"To proto, že v těch slovech je síla. Jsou tvá, Esme. Patří tobě," opře si bradu do dlaní a prohlíží si mě pozorněji.

"Jak jako, že mi patří? Člověk nemůže vlastnit slova, Letitie," snažím se na ni racionálně, ale zdá