SERAPHINA

Cassianovo přiznání ve mně zůstalo a přetrvávalo v mých myšlenkách i poté, co náš rozhovor skončil. Jeho slova se mi v hlavě odrážela znovu a znovu, jako píseň, kterou jsem nemohla přestat poslouchat. Způsob, jakým se na mě díval, jak mluvil – tak upřímně, tak jistě – mi měl přinést útěchu, ale místo toho ve mně zanechal jen ještě větší zmatek.

Část mě mu chtěla uvěřit, doufat, že možná,