Z pohledu Rowan

Ticho v místnosti těžklo jako železo.

Stála jsem tam, sotva dýchala, oči upřené na křehké tělo na nemocničním lůžku. Nepohnula se. Ani jednou. Ani cuknutí.

"Theodoro," řekla jsem tiše. Hlas se mi netřásl – ale uvnitř byl můj vlk neklidný.

"To je Rowan," pokračovala jsem. "Nenáviděla jsi mě natolik, abys poznala můj hlas, že?"

Neodpověděla, ale i tak jsem mluvila dál.

"Slyšela jsem,