Pohled Rowan

Jakmile jsem za sebou zavřela dveře, s dlouhým, unaveným povzdechem jsem se svalila na postel.

Při Měsíci, jak mně chyběl pocit ze skutečné matrace.

Kdyby mě po narození neukradli, kdyby osud hrál alespoň jednou fér, probouzela bych se v takové posteli každé ráno po celých posledních třiadvacet let. Ne na betonu. Ne na dřevě. Ne na plesnivých dekách ve skladovací komoře.

Zavřela jsem