Julianův pohled

Opřel jsem se v křesle, s lehkostí si přehodil nohu přes nohu, jedna ruka mi ležérně spočívala na opěrce, zatímco druhou jsem nonšalantně odklepával popel z cigarety. Celá místnost slabě voněla tabákem a chladným tichem. Neměl jsem naspěch – dokud se zvenčí před pracovnou neozval hlas paní Batesové.

„Mladý Alfo, večeře je hotová.“

„Už jdu,“ zavolal jsem na ni.

S pomalým výdechem js