Theodora mlčela a odmítala na Sebastiana byť jen pohlédnout. Její jedinou touhou bylo, aby se její zničené tělo co nejrychleji uzdravilo.

Sebastianův úsměv ochabl a pod jeho nuceným klidem se začaly objevovat trhliny. Přesto tvrdošíjně maskoval svou frustraci a promluvil k ní s nádechem bezmoci. „Pořád se na bráchu zlobíš, co?“

Odmlčel se a pak pokračoval měkčím, leč pevným hlasem. „Vím, co ti lež