Pohled Tristana Ashbournea

Její oči necukly.

Ani jediný záblesk emocí. Dokonce ani znechucení. Prostě... nic.

Zíral jsem na Rowan jako zoufalec držící se okraje útesu a doufající v ruku, která se k němu nikdy nenatáhne.

Kdysi dávno byly ty oči plné světla, kdykoli se na mě podívaly – čisté, bezelstné, plné takového toho obdivu, jaký má malá sestřička ke svému staršímu bratrovi. Když jsem se vracel