Chodba se táhla dlouhá a úzká, po obou stranách lemovaná dvory s železnými mřížemi.

Uvnitř těch klecí přežívaly ve svém šílenství zlomené trosky vlků.

Někteří seděli bez života na lavičkách, s nepřítomným pohledem, rty se jim pohybovaly v neustálém šepotu k přízrakům, které viděli jen oni sami.

Jiní se plahočili v pomalých, mechanických kruzích a těžké kroky je táhly nekonečným cyklem, jako by byl