Z pohledu Rowan

Docházel mi čas.

Mé tělo si připadalo jako zlomený luk, jehož tětiva byla napnutá na maximum, připravená prasknout. Každý nádech mě pálil v hrudi, každý pohyb mi do žil vrážel nože. A přesto jsem odmítala nechat svůj život tiše vyhasnout jako svíčka udušená větrem.

Pomyslela jsem na Camillu – na její tvář zkřivenou krvežíznivostí, na její ruce, z nichž odkapávaly životy, které kvůl