Declan

Seraphina začala plakat ještě hlasitěji, znovu a znovu si utírala slzy, jako by si třením tváře do krve mohla smazat to, co udělala. Ramena se jí třásla, když se rozhlížela po davu, po policii, po Sebastianovi na podlaze, po svých rodičích vzadu, a její vzlyky přešly v zoufalství.

„Nic jsem neudělala,“ naříkala. „Byla jsem v tom chycená. Nechtěla jsem, aby se něco z toho stalo.“ Hlas se jí