Sharon

Kael si přitáhl židli od vedlejšího stolu, jako by mu ta jídelna patřila, a pak se svalil na místo vedle mě s takovou uvolněností, až mě to znervóznilo a napjalo.

A k tomu všemu jeho vůně vábila každé vlákno mého těla. Voněl jako les po dešti – po mokrém jehličí a studeném kameni – a pod tím se skrývalo něco temnějšího. Ta vůně se mě držela už od doby, kdy jsem byla mládě. Vnikla mi do plic