Sharon

Ani nevím, jak dlouho jsem po Brettově odchodu seděla na té studené kamenné podlaze. Čas se vlekl, pak se prudce zkrátil a pak se zase začal natahovat.

V tlumeném světle vypadalo všechno špinavě a vzduch byl tak vlhký, že jsem měla kůži úplně lepkavou. Zápěstí mě v řetězech bolela. Hrdlo mě stále pálilo od té látky, kterou mi předtím přitlačil na obličej, a facka na tváři po sobě zanechala