Seraphina

Slunce se lilo okny přednáškového sálu, ale já jsem jeho teplo sotva vnímala. Má mysl byla stále uvězněna ve včerejším selhání – v té spalující bolesti, když se mě Declan pokusil označit jako svou družku. Moje vlčice, stále slabá a ne zcela probuzená, to pouto odmítla.

„Slečno Vanceová, posloucháte?“ prořízl mé myšlenky hlas profesora Wilsona.

Zamrkala jsem a zaostřila na jeho očekávajíc