„Ne, to je dobrý. Pojedu sama. Nebudu pryč dlouho. Uvidíme se v kanceláři, dobře?“ odpovím a usměju se na něj. Zkoumavě mi pohlédne do tváře a mrkne. Vytrhnu svou ruku z jeho a jdu k vchodovým dveřím. Otevřu je a vyjdu z bytu. Zhluboka si oddechnu, když mě nenásleduje, a spěchám k autu, abych odjela co nejrychleji. Ani nečekám na výtah; jdu po schodech.

O třicet minut později už sedím a čekám na A