„Postel-kolotoč si můžeš vzít ty. Já tě znám. Vzbudíš se brzo a roztočíš mě, dokud se neprobudím,“ říkám a přecházím k oknu, za sebou přitom slyším Declanovo uchechtnutí.

„Znáš mě až moc dobře, zlatíčko,“ pronese a dojde až ke mně. „To je ale výhled, co?“

Přikývnu, zahleděná na oceán a Palmový ostrov. „Je to nádhera. Nemůžu se dočkat, až to uvidím ráno. Mohla bych na ten výhled zírat celý den a ni