Když jsem otevřela dveře, abych vzala poštu, Alistair už tam stál s tácem s kávou a papírovou taškou.

Zamrkala jsem. „Ehm, dobré ráno.“

Vyšlo to ze mě dost neohrabaně.

Nemohla jsem si pomoct.

Včera v noci jsem nějakým zázrakem souhlasila, že si toho muže vezmu, a můj mozek se pořád ještě načítal.

„Dobré ráno,“ řekl hladce. „Přinesl jsem snídani.“

Samozřejmě, že přinesl.

„Díky. Pojď dál. Vypadáš… p