O měsíc později jsem našla Isobel, jak jde sama ke svému autu.

Počkala jsem u kufru, přetáhla jí přes hlavu pytel, odtáhla ji za tribuny a vymlátila z ní tu aroganci.

Nikdy mě neviděla.

Nikdo mě neviděl.

Pak jsem to udělala znovu.

A znovu.

Každý týden, přesně jako hodinky.

Pokaždé, když se ve škole objevila s modřinou nebo kulhala, dala jsem si sakra záležet na tom, abych měla neprůstřelné alibi.