Přesto jsem se nehádala, prostě jsem vstala a nechala se jím podepřít, jak jsme začali v pomalých kruzích obcházet vilu.

Za chůze jsem po něm neustále pokukovala. Výraz měl tak vážný, až to bylo skoro komické, jako by přemítal nad nějakým hlubokým filozofickým problémem.

Pak se při míjení zimní zahrady najednou zastavil. Zastavila jsem se taky, celá zmatená.

„Potřebujeme dvě jména,“ řekl zamyšleně