„Takže konečně přiznáváš, že jsem žena, a že mě tak vidíš.“

Sakra. Přistoupí blíž, tak blízko, že vdechnu její svůdnou vůni, tak blízko, že se její teplo obtáčí kolem mého ptáka a dělá ho nemožně tvrdým.

Co to na Sloane je, že jsem tak zkurveně nadržený, kdykoli je poblíž?

Většinou tu ani nemusí být, aby to zafungovalo.

„Krok zpátky,“ nařídím, ale ona se ani nepokusí pohnout.

Zůstává.

A zírá.

Stoj