158(2)

Hayes přistoupí blíž a vtáhne mě do objetí. Je to krátké, téměř formální, ale z pocitu jeho silných paží kolem mého těla mi běhá mráz po zádech. 

Nechci, aby mě pustil, ale on to udělá. Odstoupí a přidrží mi židli.

Vklouznu na sedadlo a potichu zamumlám „děkuji“.

Přikývne, posadí se na své místo a pokyne číšníkovi. Když s ním Hayes mluví a objednává pro nás oba, nemůžu si pomoct a zírá