166(2)

Zůstanu stát jako přimrazená a zírám za ním, ale dřív, než stihnu udělat nějakou hloupost, třeba se tam rozběhnout, mě Jay chytí za ramena a rázně zavrtí hlavou.

„Ne, Sloane,“ řekne tiše. „Nedělej to. Nestojí to za to.“

Odvede mě ven na terasu, pryč od toho dusného vzduchu uvnitř. O kůži se mi otře chladný vánek, ale ani v nejmenším neuklidní tu bouři ve mně. Když konečně promluvím, hlas se