Pohled Declana

„Ráčíte mi to vysvětlit?“

zeptal se Seraphinin táta klidně, ale na jeho očích nebylo nic klidného.

Seděl naproti nám, záda rovná, ruce složené na opěrce křesla, jako by se držel pohromadě jen silou vůle.

V místnosti bylo až příliš velké ticho. I hodiny na zdi tikaly hlasitě a každé tiknutí mi těžce dopadalo na hruď.

Seděl jsem vedle Seraphiny na gauči. Naše kolena se skoro dotýkala,