Kapitola 58: Můžu ho dostat já?

„Panebože...“ Dech se mi zadrhl v krku a klopýtla jsem o krok dozadu. „Můj ty bože. To snad ne. To prostě ne.“

Auto se v garáži lesklo, jako by se kousek slunce rozhodl zaparkovat na pozemku Thorneových. Elegantní. Silné. Ta žlutá barva nebyla jen barva – třpytila se jako tekuté zlato a zachytávala každou špetku světla. Hruď se mi sevřela tak pevně, že jsem málem za