Jezdila jsem po Valcrestu snad celou věčnost. Třicet, možná čtyřicet minut? Možná ještě déle? Kroužila jsem stejnými ulicemi, vracela se na stejné křižovatky, zajížděla na ta samá parkoviště, jako by se odpověď mohla najednou objevit, když se podívám dvakrát.

Bary, kluby, bistra. Dokonce jsem zkontrolovala i kino, prohledávala jsem tmavé kouty haly jako nějaká stalkerka. Pořád nic.

Caleb byl pryč.