Byl to běžné úterý v kanceláři – nebo tak „běžné“, jak jen mohlo místo jako Belmont & Associates být. Telefony ječely jako batolata, co se vztekají, výpary z kávy se držely ve vzduchu jako kletba a nekonečné šustění složek znělo spíš jako falešný orchestr mého čirého utrpení než jako produktivita. Kdyby tenhle chaos někdo zavřel do lahve a prodával, neslo by to štítek Korporátní peklo č. 5.

A jako