***Victor***

Viděl jsem, jak se Hazel po tváři mihl jiný výraz ve chvíli, kdy Paige otevřela pusu a nechala to přiznání dopadnout jako kámen do klidného jezera. Nebyl to strach. Nebyl to šok. Nebyl to dokonce ani hnus.

Vypadala... *hrdě*. Dokonce šťastně.

Na rtech jí pohrával ten nejjemnější náznak zadostiučinění – drobný, sotva znatelný, ale byl tam. A já jsem se jí na to nechtěl ptát. Sakra, spí