Usmála jsem se. Alespoň tu byli dva lidé, kteří se ze mě opravdu těšili.

Tři lidé! Pan Gannon! Přišel a medvědím objetím mě stiskl. Měl na sobě bílé tričko, které se napínalo k prasknutí pod jeho obrovskými svaly.

„Gratuluji, Amity!“ řekl a zadíval se na můj prsten.

„Děkuji vám, pane Gannone!“ řekla jsem s úsměvem.

„Není zač, Luno! Říkej mi Garrett!“ trval na svém.

„Díky, Garrette,“ řekla jse