Rozběhla jsem se k němu. Ležel obličejem dolů. Vší silou jsem ho převalila na záda. Jeho ruce a nohy byly v podivných úhlech a nos vypadal zlomeně. Zkontrolovala jsem mu tep.

„Je naživu!“ oznámila jsem doslova nikomu. Rozhlédla jsem se a uviděla, že Corbin a ti čtyři fotbalisté už kráčí zpátky do školy. Všichni „přátelé“ uprchli. Dokonce tam nechali i tu trávu.

„Mám říct sestřičce, ať ho jde zko