Sienna

Probrala jsem se ze stavu nehybnosti ve chvíli, kdy mě ti hromotlučtí strážci hodili do cely, která teď měla být mým domovem.

Jak si mé oči zvykaly na tlumené světlo, v krku se mi udělal velký knedlík.

Sotva se to dalo nazvat prostorem k žití. Nebyla tam postel. Žádné okno. Žádný záchod. Jen uzavřený prostor s dveřmi.

Jako na povel stráže zabouchly mřížované dveře a nechaly mě napospas mému neštěstí.

Jak jsem tu měla žít?

Slyšela jsem o lidech, kteří přišli o své vysoké postavení, ale nikdy mě nenapadlo, že mě potká ještě horší osud.

Z dcery alfy a princezny jsem klesla na obyčejnou samici na chov – na někoho, kdo na tom není o nic lépe než otroci.

Podívala jsem se dolů na svou otrhanou náhražku oblečení a bolest ve mně se začala šířit. Slzy z hloubi mé duše mi stékaly po tvářích. Cítila jsem se tak obnažená, osamělá a využitá.

Dokonce i má vlčice mlčela. Byla zraněná Vanceovou nenávistí vůči nám i těmi stejnými emocemi, které jsem k němu cítila já.

Jak mohla má vlčice čekat, že přijmu pouto s Vancem? Po tom všem, co udělal! To on na mě tohle všechno uvrhl.

Nenáviděla jsem ho. Hnusila se mi jeho samotná existence.

Jen pomyslet na to, že se mě dotýkal. Že mě připravil o panenství, a co bylo ještě horší, mé zrádné tělo si to užívalo.

Jak se mi mohl líbit pocit jeho těla vnořeného do mého? Jak?

To teplo, které jsem cítila, když se jeho prsty pohybovaly ve mně; způsob, jakým mi bušilo srdce a užívalo si každý příraz...

„Aah!“ vykřikla jsem, jak mě bolest a hněv, které jsem cítila hluboko uvnitř, hrozily roztrhat na kusy.

Nemělo se mi to líbit. Neměla jsem to chtít.

Jak mě mohl přitahovat muž, který mi nezpůsobil nic jiného než bolest? Jak jsem mohla cítit něco jiného než nenávist k muži, který vzal mé matce život?

Musela jsem přicházet o rozum!

Třásla jsem se bolestí a tou situací a jediné, co jsem chtěla, bylo, aby ta bolest zmizela. Přitáhla jsem si kolena k hrudi a objala si tělo pažemi.

Slzy mi dál stékaly po tváři, ale byla jsem vyčerpaná. Byla jsem unavená ze všeho toho adrenalinu, který jsem spotřebovala za jediný den. Byla jsem unavená z veškerého citového stresu a brzy mé tělo podlehlo sladkému vábení spánku.

Navzdory chladu tvrdé podlahy pode mnou se mé tělo uvolnilo a záchvěvy mých slz mě brzy odnesly do pokojného spánku.

Ale ten klid netrval dlouho.

Náhlý příval ledové vody na mé tělo mě brutálně vytrhl ze spánku a já se vzbudila s bolestným leknutím.

Vyskočila jsem z podlahy a v panice si otírala obličej, rozhlížela se kolem sebe, co se děje, a zároveň se snažila uklidnit své rozbušené srdce.

A uviděla jsem ho, zdroj té vody.

Kbelík visící v něčí ruce. Stáli v mé cele a mřížované dveře byly za nimi dokořán.

Mé oči sledovaly ruku držící kbelík až k obličeji a mé oči se zúžily zmatkem.

Byla to žena, a i přes šero v cele jsem nemohla popřít, že je krásná.

Měla mikádo z kaštanových vlasů, které jí líbaly ramena, a její oči byly úchvatně jasně modré a zdály se být v kontrastu s barvou jejích vlasů.

„Kdo jsi?“ zašeptala jsem a snažila se, aby mi necvakaly zuby, jak mi studená tekutina smáčela šaty – nebo to, co z nich zbylo.

„Jsem Greta a budu tvoje dozorkyně.“ Její hlas byl pevný a chladný jako ta voda, kterou na mě vychrstla.

Mé oči se vrátily k vědru v její ruce a já nedokázala pochopit, proč ho musela použít, aby mě probudila.

„Dozorkyně?“ podivila jsem se nahlas. Nechápala jsem, proč by chovná samice nějakou potřebovala.

„Vance mě ustanovil tvou dozorkyní a bude v tvém vlastním zájmu dělat, co řeknu,“ dodala, jako by mi četla myšlenky.

Zmatek z mé tváře nezmizel. Stále jsem nechápala, o čem to mluví.

„Ale... já jsem tu na chov,“ zakoktala jsem.

Nechala kbelík v ruce dopadnout na betonovou podlahu, až jsem nad tím zvukem nadskočila.

Její modré oči začaly žhnout, když udělala krok ke mně. „To, že jsi tu na chov, neznamená, že tu budeš sedět a nechat se vykrmovat tvrdou prací ostatních!“ řekla a její hlas byl náhle plný opovržení.

„Dokud žiješ v Alfově sídle, budeš si na sebe vydělávat, a to znamená, že musíš pracovat!“ S těmito slovy mě chytila za paži a hrubě mě vytáhla z cely.

„Ale... nejsem ani oblečená,“ snažila jsem se jí říct, když jsem si uvědomila, že mě vede dál chodbou pryč od mého domnělého pokoje.

Zastavila se, aby mě na vteřinu probodla pohledem, a pak si odfrkla.

„To není moje věc. Příště budeš pořádně oblečená, než si pro tebe přijdu!“

Sevřela jsem rty a rozhodla se prostě podstoupit cokoli, co po mně bude chtít.

Průvan způsobený naším pohybem vyvolal na mé mokré kůži husí kůži, zatímco mě Greta dál vlekla s sebou.

Došla k jedněm dveřím a pustila mou ruku. Pak ze svých šatů vytáhla svazek klíčů. Odemkla dveře a vstrčila mě dovnitř.

„Jdi tou chodbou, dovede tě do místnosti, kde najdeš zdivočelé vlky. Tvým úkolem je vyčistit jejich celu a postarat se, aby se cítili pohodlně,“ řekla a mně se oči rozšířily hrůzou.

Proč by měli v paláci zdivočelé vlky a proč jsem jim měla čistit celu já?

„Zdivočelé?“ vyhrkla jsem a nemohla uvěřit tomu, co vůbec říká.

Gretina tvář se rozzářila úšklebkem a ona si založila ruce na prsou, zatímco se mi dívala do očí.

„Ano, princezno, zdivočelé vlky... A dovol mi tě varovat, že věci jako ty je snadno přitahují,“ uchechtla se.

Na čele mi vyvstaly krůpěje potu a já si je rychle otřela hřbetem ruky, zatímco jsem se snažila promyslet, co řekla.

To, že zdivočelé vlky něco přitahuje, nebylo to, o čem bychom se vůbec měli bavit. Říkalo se jim zdivočelí z nějakého důvodu. Byli nepříčetní!

„Co když dostanou hlad? Co když mě–“

„Tak se jim prostě budeš muset nabídnout,“ skočila mi do řeči s pokrčením ramen, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.

„Teď mě tu nenechávej čekat. U prvního rohu najdeš koště a pytel na odpadky. Jdi a udělej tu práci.“ Zářivě se na mě usmála a já v jejích očích spatřila záblesk zlomyslnosti.

Dělala to schválně. Chtěla mě ponížit. Byla jsem slabá vlčice a byla jsem si jistá, že to ví. Tohle byl jen její způsob, jak mě přimět cítit se ještě méněcennější, než jsem se už cítila.

Ale už jsem byla ponížena a uražena dost. Nedopřeji jí to privilegium.

Polkla jsem knedlík v krku a zaťala pěsti. Dokážu jí, že se mýlí.

S odhodláním proudícím v žilách jsem se otočila a začala kráčet k jasnému světlu, které zářilo na konci chodby.

U rohu jsem uviděla koště a pytel, o kterých se zmínila, a navzdory třesoucím se rukám jsem je popadla.

Čím blíž jsem byla ke světlu, tím větší strach jsem cítila a dokonce i má vlčice, která doteď seděla v koutě mého mozku úplně slabá, znervózněla.

Uši mi naplnil zvuk chroupání a srdce mi začalo strachem bušit hlasitěji, jak jsem si odmítala představit, co by ten zvuk mohlo způsobovat.

Ve chvíli, kdy jsem vstoupila do světla, uviděla jsem je. Šest obrovských zdivočelých vlků hodujících na mrtvole.

Pohltil mě pach smrti a já se začala třást. A ve svém strachu jsem udělala první chybu.

Upustila jsem koště a pytel, čímž jsem na sebe přitáhla pozornost jednoho z nich.

Vydal hluboké hrozivé zavrčení a mně ztuhla krev v žilách. Věděla jsem, že pokud tam zůstanu ještě vteřinu, mé tělo bude další věcí na jejich jídelníčku.

Bez přemýšlení jsem se rozběhla o život – další chyba.

Ve chvíli, kdy jsem se dala na útěk, mě ten zdivočelý vlk, který na mě zavrčel, začal okamžitě pronásledovat.

Běžela jsem tak rychle, jak mi mé unavené nohy dovolily. Viděla jsem před sebou dveře a ulevilo se mi, když jsem uviděla Gretu, jak tam stále stojí.

Otočila jsem se a viděla, že mě ten zdivočelý vlk dohání, ale pokud by otevřela dveře včas, mohla bych vyskočit ven a přežít.

„Otevři ty dveře!“ křičela jsem, zatímco jsem k ní běžela. „Otevři ty dveře!“

Naklonila hlavu na stranu a ten zlý lesk, který jsem viděla v jejích očích, se vrátil. Přistoupila ke dveřím a otočila klíčem. Myslela jsem, že je otevřela, ale jakmile jsem doběhla ke dveřím a zatlačila na ně, tvář mi zalila hrůza, když jsem si uvědomila, že ty dveře neotevřela, ona je zamkla.

„Greto, prosím, otevři!“ prosila jsem, ale její tvář se zkroutila do zlomyslného smíchu.

Se srdcem v krku jsem se otočila právě včas, abych uviděla zdivočelého vlka, jak se na mě vrhá.